3 Dec 2017

VII. OFFO 2017 a první výstava

Je tomu už pár dnů, kdy většina výstav skončila a já teprve píši článek.
Pod zkratkou OFFO se ukrývá Ogólnopolski Festiwal Fotografii Otworkowej - tedy velký svátek pro všechny milovníky dírkové fotografie a nejen z Polska. Hlavní akce v rámci otevření festivalu se konala v polském městě Jastrzębie-Zdrój, tzn celkem blízko českých hranic, samozřejmě hlavně pro ty, kteří žijí na východě republiky. O tom, jak velká je to akce, svědčí na několik desítek proběhlých výstav po celém regionu od autorů z různých koutů světa.
••
Na festival jsem posílala dvě série: jednu rozlučkovou s prvním Dirkonem, který už dosloužil, a pak sérii portrétů z perníkového foťáku. Ten už také dřímá někde v nějakém světlocitlivém nebi, na obláčku z našlehaných bílků, protože...
•••

...všemu předcházela velká panika (vše za minutu dvanáct, jak jinak, asi závislost na adrenalinu). Dodělávala jem poslední sadu portrétů z perníkového, přičemž jsem byla tak nervózní, že jsem urvala cukrovou perličku na závěrce a zlomila lízátko na přetáčení kinofilmu. Po každém nafoceném políčku bylo nutné převíjet sladkým pahejlem v chladné temnotě koupelnových dlaždiček, z pohádkového příběhu na dobrou noc se stal rázem hororový zážitek. Zazvonil konec, ale blíží se další Vánoce...
...scany originálů, ještě bez drobných úprav bílou fixou...
(protože se spěchalo...)

 •
 •
 •


...a takto vypadala zhruba celá série portrétů... Fotky byly nalepeny na papíru z fotoalba a ochranná pavučinka se musela nadzvihnout, aby bylo možné se podívat, co se schovává pod ní... velmi praktická záležitost, na to jsem opravdu pyšná...

•••

Říjnové zahájení v Jastrzębie
a letos druhá cesta do Polska
Jelikož jsem opět jela sama, bylo by přirozené si myslet, že bude velmi mnoho pomalu ubíhajícího času, který by bylo možné zabít kreslením, analogovo-Praktickým focením a vychutnáváním si pinholího umění nad sklenkou dobrého vína.
Až na to víno celkem omyl. Mám tu jen pár cvaků z telefonu z celého toho třídenního frmolu...
•••

Cesta tam tedy znamenala vyjet ze západu s východem slunce na tváři a na východ dorazit se zapadajícími paprsky červeného, unaveného trpaslíka v zátylku. Asi jediný prostor pro čmárání si do cestovního deníčku byl ve vlaku...
...instatní superhrdina zase se mnou a pinholí nehty...
...moje první jízda pendolínem a zamotaná hlava, která se musela přišít zpátky...
 •
...strategická poloha u záchodu znamenala cestou do Krakowa neocenitelnou výhodu, v plném Pendolínu již nikoliv... intenzitu čůrajících bych odhadla tak tři lidi do minuty, což bylo ještě vehementně podporováno ze strany průvodčích rozdáváním balené vody...

...pak nejhorší moment - bloudění v polském Těšíně... dworec autobusowy neexistuje, jen díra v zemi, vytištěná mapa končí právě tam, kde by se mělo nacházet nové nádraží... 

...asi jediná chvíle o samotě už v Jastrzębie...
(nemohla jsem uvěřit, že jsem vážně dorazila, nemůžu tomu uvěřit doteď)

 •••

...uvedení výstavy v Epicentru v Jastrzębie,
hlava, co ztratila nevinnost,
pán provazů a tři mušketýři...

Kamil Myszkowski: Trzetie oko
Krzysztof Szlapa: Lux in Tenebris 
Tomasz Warzyński: muganawa



 •
 

...Marie-Noëlle Leroy v Olze...

 •

...relikty získané, vyměněnná fota, tištěné pozvánky...
...povšimněte si toho trojúhelníku - je to také dírková komora!!! od georgie Krawiec
(mimochodem výstava právě těhlech krásek probíhá do konce roku v Berlíně, 
snad se mi poštěstí je ještě okouknout bez toho, aniž by mě převálcovala mítní advetní atmosféra)

•••

Cesta zpět na divoký západ
...foukal, foukal větříček, shodil pár větviček...
...a to byl jen začátek kalamity - příhodná doba pro přejezd celé republiky vlakem...
:(

...jediný štěstí sedět v Pendolínu, které tedy alespoň jelo přes objízdnou trasu po celé Moravě... všichni pasažéři měli velkou radost, když slyšely tuhle dobrou zprávu z reproduktoru, kterou náležitě dávali najevo útrpným povzdechnutím...

•••
••
...celkem mě mrzí, že jsem nedokumentovala více, na mě to bylo opravdu dost hektické a vlastně jsem si ani egoisticky nevyfotila tu svoji výstavu, tak musím brát odjinud... aneb takhle vypadala vždycky moje představa o tom, jak se visí v galerii...

foto: Krzysztof Szlapa

OFFO se koná každé dva roky - ideálně dlouhá doba na uzrání dalších experimentů...
A pro milovníky dírkových komor - proč to pokoušet?
Protože kde jinde potkáte tolik lidí na jednom místě se stejným postižením koníčkem? :D

P.S.: přidávám ještě link na novinový článek, kde je hezky vidět, jak se pavučiny používají
 (po polski)
https://www.nowiny.pl/133304

P.S.p.s.: ...a určitě bych chtěla alespoň tady takhle ukrytě v internetovém moři poděkovat organizátorům, že se o mě tak hezky postarali, což mě velmi mile překvapilo (trochu jsem čekala, že se tam budu plácat ve všem sama :D) a Alfredovi za milou společnost :D

24 Nov 2017

Válka s mloky

•••
Po letech uždibování malých kousíčků modelíny a titěrného válení milimetrových žmolíčků mezi palcem a ukazováčkem jsem měla dlouho chuť vzít kilové balení téhle měkké hmoty a zapojit všechny svaly na rukách.

Příležitost se naskytla záhy - na rozdíl od loňského ročníku 
je letos možné přihlásit i dílo trojrozměrné.
Téma pro první online kolo zní: VÁLKA S MLOKY
(deadline dnes, času do půlnoci ještě mnoho, takže neváhejte, vymýšlejte, posílejte)

•••

Pustila jsem se tedy do toho, co mi jde nejlépe - vytváření dočasných hodnot.
Výsledný objekt je (byla) funkční dírková komora na jedno použití (proto ta trčící pastelka - pomáhala mi při převíjení kinofilmu). Stejnojmennou knihou jsem se inspirovala jen vzdáleně už proto, že jsem ji doposud nečetla. Použila jsem akorát motivu perel jako takového nástroje lidské zhouby. A ačkoliv se může zdát dle vymodelované lebky, že tihle moji malý mloci válku vyhrály, pinholi jsem navrhla tak, aby se při jejím otevření nůž musel prodrat mločí hlavou... 
vítězství člověka je jisté.
Dírková komora je tak trochu nenápadný pokus propašovat na RAW i fototografii, škoda, že tato kategorie zatím neexistuje.


•••
...začatky nejisté, tady se mi do toho vážně nechtělo...

 ...několik plastických operací a už se na to dalo koukat lépe...trochu jsem byla omezena vnitřními prostory, se kterými se už dál nedalo manipulovat kvůli zachování světlotěsnosti, takže jsem tvarovala lebku tak, jak to šlo nejlépe - tedy křivě...

 ...kostra pro mloka (aby to vypadalo hezky na průřezu)

 ...růžové závity šrotující na plné obrátky? (nebo mayský kalendář pro holky?)

 ...výroba perel...



...a konečně - malé mločí vítězství, trvající jen pár hodin...
...a jestliže nevidíte žádnou dírku, nemýlíte se...zapíchnutí špendlíku do očního důlku byl až poslední krok před samotným focením, aby se náhodou při modelování dírka nijak nedeformovala. (zkusila jsem pak píchnout i druhou, ale fotky vypadaly stejně, jako když jsem použila dvojitou expozici...)

...ze zákulisních praktik...

...kdo by si nespojil slovní spojení "válka s mloky" s Karem Čapkem?...
...aneb solidní základ na stativ...
(a ten vřed v pravém očním důlku je kus plastelíny zakrívající dírku/dírky)

...konec příběhu, zápletka rozseknuta, mlok rozkrojen, střeva vyhřeznuta, lebka rozřezána, perly rozházeny sviním, svinčík prostě...

...a skeny negativu...


P.S.: toto je vlastně druhá pinhole z plastelíny, při té první jsem natáčela "film", který stříhám již půl roku, možná bude někdy i k vidění...a rozhodně není tak propracovaná :D

21 Oct 2017

Olomouc galaktická

Podzim mám nejradši už jen proto, že začínají zase 
kroužky OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Tudíž nastala konečně příležitost ohnout časoprostor
 a ze spárů naprosté temnoty vykopat půl roku uleželý
 film na světlo světa.
Neznám horší výmluvy než "je to příliš daleko".
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOlomouc
je pořád blíž než Proxima Centauri
(chci/nechci vs. můžu/nemůžu)